Když se dostanete popáté na MČR, už tam jedete s určitými ambicemi. Víte, co vás čeká, na co můžete cílit a máte nastavené určité standardy. Obzvlášť, když do závodu nastupujete jako obhájkyně titulu. Letos ale víte, že vrchol je daleko, konkurence stoupá a ani vaše letošní výkonnost tomu nepomáhá. Protože někdy zkrátka nejde mít všechno. Někdy, i když máte pocit, že do toho dáváte veškeré úsilí, tak vám jiné oblasti života a jeho fáze nedovolují dotáhnout to k opravdové efektivitě. Máte pocit, že už tomu nemůžete dát víc, ale přesto to nestačí a není to, jako bývalo.
Ale ve vás zůstala atletická duše. Atletické srdce, které, byť trochu pošramocené, stále miluje tu cestu, cítí, že tam patří a dokáže chtít bojovat, protože přijme to místo, kde právě je. A tak si najednou tu vrcholnou akci, jakou je Mistrovství České republiky, prožijete nejvíc, co si doposud pamatujete. Protože najednou dokážete vidět, jak úžasné je vůbec tam být a vědět, že se můžete rvát o nejvyšší příčky.
Jedete dlouhou cestu, přijedete a předem si vyzvednete číslo, které tam pro vás připravili a je na něm vaše jméno. Jdete se připravit na svůj závod rozehřívacím tréninkem při západu slunce v tak klidné a soustředěné atmosféře, jako další nejlepší atleti republiky, kteří se tu společně sjeli ze všech koutů, aby završili svou celoroční práci a vášeň. Při rozcvičení před závodem si zažijete tu správnou trému a nabuzení „Jít si pro to“ a vidět nejlepší vývoj závodu, na který najednou musíte věřit, že jste připraveni, i když máte spíš překvapit. Když vás po svolavatelně pustí na stadion s ohromnými tribunami, kde závodili světové hvězdy, na které hledíte na obrazovce a díky nim si uvědomujete, že toho chcete být součástí, být součástí atletického světa. Dáváte si poslední chodecké rovinky před startem, vidíte světelné tabule zářící burcujícím nápisem MČR, slyšíte napínavou hudbu a komentátorské hlasy připravující se na váš moment (ve vašem případě spíš pěknou půlhodinku). V tu chvíli se v sobě zastavíte. A cítíte ten zásah srdce: „Jsem tady a pro tohle jsem to dělala“.
Pak už klasicky nestíháte, protože si na poslední chvíli zavazujete boty, ale to už byste nebyli vy. Zamáváte do kamery streamu, na který se snad i někdo kouká, protože děláte chůzi, a tak startujete ještě před zahájením mistrovství v 8:45.
Zazní výstřel a jdete.
I když si v závodu nezažijete to ponoření, které chcete a potřebujete, i když se vám soupeřky vzdalují a vy v sobě neprobudíte pořádnou várku bojovnosti, docházíte do cíle s úsměvem v hlavě a dojetím, že na tomhle místě vůbec můžete závodit.
Jsem 5. v republice. Cílím výš, ale… Dlouhá odmlka. Ale co? Popravdě to moc neumím říct. Zkrátka život je cesta, kterou si procházíme poprvé, učíme se a já jsem letos tou svou atletickou cestou, přes tu nejčistší snahu a záměr, nedokázala projít tak, abych naplnila výkonnostní cíle. Každá cesta ale něco přinese, a já si ji kvůli tomu, že letos nejsem na vrcholu, paradoxně mnohem víc vážím, cením a dojímám se nad tím, že atletiku vůbec dělám, jsem s ní přes všechny těžkosti a někdy pro ni i brečím. Že jsem za tohle všechno, co patří k životu s ní strašně ráda a mohla jsem tu lásku poznat, prožít a milovat to, jak mě občas ničí. Že jsem si ji nechala v životě.
Jsem 5. v republice a jsem na sebe hrdá.
Autorka: Ludmila Kozlová
Další fotky z MČR najdete v galerii.